Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Žánrový měňavec, který má ryze ženskou rytmiku, vyrostl na bedrech Bena Verellena, tedy týpka, kterého můžete znát z kultovních kapel jako HARKONEN nebo THESE ARMS ARE SNAKES. A pokud vám je to příjmení povědomé, tak vězte, že jeho brácha Dave Verellen je pevně spojen se jmény jako NARROWS nebo BOTCH. Pokud Vám některá z těch kapel něco říká, asi nebudete překvapeni, že od HELMS ALEE můžete čekat bahenní příchuť.
HELMS ALEE ale zdaleka nejsou jen další sludgoví sekerníci. Už jen proto, že v této trojce najdete i dvě holky. A na výsledku je to více než znát. Nejen ve vokálech, ve kterých se střídá silácký táhlý chraplák s melodickými ženskými vokály, ale i v aranžích, které ženský element prostě nezapřou. V HELMS ALEE se celkem přirozeně proplétají drsně zbustřené valivé plochy s něžně upředeným noise rockem, což vytváří velmi specifickou atmosféru, kterou v jiných kapelách nenalézám. „Sleepwalking Sailors“ na mě tak působí jako relaxační meditativní hudba pro ty nejošlehanější dřevorubce. Paradoxem je pro mě pak fakt, že tučný, do extrému zbustrovaný zvuk baskytary, vyluzuje Dana James a éterické kytarové plochy má na starosti Ben s kytarou. Ve vokálech se pak tyto role mění a Dana dodává magické spojení s vesmírem, kdežto Ben svým vokálem skladby kove pevně k pevné skále.
„Sleepwalking Sailors“ je první album, které HELMS ALEE natočili pod hlavičkou Sargent House, obě minulá alba nesla prestižní známku Hydra Head Records, což by mělo přesvědčit všechny, kteří ještě váhají. I na aktuální fošně tato trojka dál skvěle pracuje s principy hudební vzdušnosti a neprostupné hutnosti, stejně jako na albu „Weatherhead“. Trasu, kterou si HELMS ALEE v minulosti vytyčili, nijak neopouštějí a z mého pohledu je to celkem dobře, protože se mi jejich rukopis líbí.
Irové pokračují ve své vizi neotřele pojatého a math rockem ušpiněného post rocku, jako by se stále snažili vyrovnat debutu, kterým se blýskli již v roce 2009. Opět chybí asi jen špetka, aby to bylo na potlesk.
Tento projekt táhne především charakteristický vokál Donovana Melero z HAIL THE SUN, což ve spojení se Sergio Medinou z ROYAL CODA znamená ono emotivně bolavé ukřičené post hardcore inferno, které odkazuje k domovským skupinám obou zmíněných hudebníků.
Rakouská brutální parta si za tematickou oblast své tvorby vybrala sériové vrahy. Je tedy asi logické, že těžiště i jejich třetího alba je deathgrindový nářez. A je to slušná porce třeba pro příznivce belgických ABORTED.
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.